Mlžné kuří dny

Popolední spoj pomalu projíždí okolo opuštěných továren v blízkosti Ostravy. Silný podzimní vítr rve z korun stromů první žluté listy. O pár desítek minut později již vystupuju v Ostravici a pohlížím na svého stávajícího nejlepšího přítele, Smrk. Neubíhající asfaltka mě pomalu vynáší do výšin, až k posledním chalupám. Šedé mraky se valí oblohou, studený vítr se zlověstně chechtá. Na čele mi vyvstávají krůpěje potu, celá hořím.

Opouštím lidi, asfaltku a zapomenutá lesní cesta mě dovádí k prvnímu bodu. Sluníčko našlo kdesi špetku odvahy, která mě silně chybí, a vykukuje mezi mraky. Z lesa zpívá uhelníček, trochu se mi ulevuje.  Vytahuju provaz, tabulku a s nepatrným úsměvem začínám „pracovat“. Pozvolna postupuju nejzapadlejšími pěšinami i příkrými svahy bez cest. V lese je hrobové ticho, jen občas se někde ozve sýkora nebo zaduní tryskové motory letadla. Postupuju bod za bodem, měřím, zapisuju, odhaduju… Motám se po lese, jako bych měla v sobě několik promile, ale je to jen kompromis mezi léčbou těla a duše. Najednou se mi ve svahu pod nohou urve kámen a padám dolů. Neuvěřitelně dlouho trvající pád. Naštěstí to odnáší jen rozražené zápěstí. Krůpěje sladké krve kanou do kapradí… V kouzelném údolí Bučacího potoka čas snad neplyne, znovu mohutné mraky na sluníčko neprozradí tajemství, kde se právě skrývá. Přecházím koryto potoka po zvěří vyšlapané pěšince. Obdivuju „majestátné vodopády“, přes které jsou spadané a zetlelé stromy, kouzelná atmosféra. Teď přichází na řadu onen prokletý bod. Snažila jsem se jej dosáhnout již ze shora, zdola i zleva. Teď je poslední možnost jak proniknout doprostřed mladé tyčkoviny. A výchozí stanovisko vypadá dobře – jsem na pěšince. A GPS říká, že už jen asi 70 metrů nahoru a budu tam. Drápu se do příkrého srázu přes prořezaná tílka zabitých stromků, které musely pryč, přes ostré větve jejich šťastnějších bratříčků i přes borůvky. Ze země sbírám zajímavé, zřejmě jeřábčí pero (nutno však podotknout, že návrhy „výše postavených“ vsází na tetřeva). A konečně jsem tam, rychlé změření a hurá k dalšímu bodu. K dalším pracovním úrazům přičítám naražené koleno, ale to už jsem téměř na Barabské cestě. Scházím níže k dnešnímu poslednímu bodu. Pod nohou mi s šuměním letek vylétá jeřábek a GPS opět dělá drahoty. Tma se snáší rychle, v lese už není téměř vidět. A při pohledu do rokliny, kam mě čeká výlet 60 metrů dolů, mě přechází chuť. Pro dnešek to tedy balím. Přesunuju se na červenou značku a již po známé cestě do sedla mezi Smrky. V Tajemné Řásnovce nabírám vodu a již pohlížím na vzdálená světélka tam dole. Ostravice, Frýdlant, Frýdek a mnohá další města a samoty. Rázem dostává sto chutí zde zůstat. Ale prý má pršet, útočiště tedy budu hledat na Klínské chatě. Pár metrů níž a již cítím lechtivé doteky prvních kapek. Než dojdu na asfaltku, déšť nabývá na síle. Vytahuju bundu a rychlým krokem se přesouvám k vysněnému cíli. Netrvá dlouho a z mlžných car do tmy svítí světlá střecha. Přicházím k chatě a přesně podle očekávání tu nikdo není. Výborně. Zalézám do suché, však zepředu otevřené předsíně, dveře jsou zamčené, okenice zavřené. Sundávám batoh a svlékám mokré oblečení. Déšť venku dostává na intenzitě. Vytahuju rohlík a zápisník a matně mžourám do tmy. Hodin je teprve dost málo a mám trochu strach, že by mohl někdo přijet, i když je všední den.  Jsem ale prochladlá a unavená, rozbaluju tedy spacák a uléhám.

V tom se rozjasní obloha a o pár vteřin později udeří hrom. Bouřka se rychle blíží. Za chvíli jsem v tom až po uši. Obloha bliká jako při ohňostroji, země se chvěje. Chudák smrk není vůbec šetřen, bičovaný hřbet dostává ránu za ránou. Ale únava je silnější. Když mě ze spaní probouzí dusivý kašel, je již obloha vymetená a plná hvězd. Ráda bych teď ležela někde vprostřed planiny a snila o dálkách, ale nikam se mi nechce. Jedno otočení na tvrdé betonové podlaze a znovu jsem vzhůru. Zaposlouchám se do noci a slyším zvláštní zvuky. Jako by někdo šmatlal v promáčených, o tři čísla větších holínkách kolem chaty. Zamrazí mě. Srdce buší až v krku. Majitelé? Nemám tu co dělat a chuť na dohadování ani stěhování nemám. Usadím se a civím do tmy. Zvuk stojí na místě a opodál čvachtá někdo další. Po chvilce přicházím záhadě na kloub. Laně přišly pokrátit stébla na trávníku u chaty. Nad ránem začínají vášnivě volat jeleni, a tak v kombinaci se záchvaty kašle mám pocit, že již téměř nespím. Nejsem však schopná se vzmoci na větší pohyb než otočení z boku na bok. Do úst nasávám prach z podlahy, lepí se mi do očí a já jako zelený uzlíček tu čekám snad na vysvobození. Pomalu se rozednívá a na jeřáby před chatou přilétají ptáci. To je ale veselé hodování, kosi, drozdi, do toho rudí samečci hýlů a mnohé další pěnkavy. Mě se však z vyhřátého pelíšku nechce. Den krátce prořízne sluníčko a za ním už se valí husté mraky. Nakonec vstávám do mlhy. Chatu opouštím právě včas, když se drápu do svahu, projíždí pode mnou auto.

Denní rutina na novo. Dojít na bod natáhnout provaz, rozhlédnout se, zapsat a o bod dál. Do mlhy občas zazní písknutí sýkory nebo majestátné říhnutí jelena, všechno ostatní je skryto pod pohádkovým poloprůhledným závojem. Docházím do mladých porostů na Malém Smrku. Pod nohou mi vzlétá něco velkého slepičího. Těžko však soudit, co to je. Tetřev? Jeřábek? Nebo obyčejný hřivnáč? Pomalu scházím borůvkovým průsekem z vrcholu, vpravo mladé smrky, vlevo mladé smrky. Kol kolem se válí husté mraky. Celá kotlina s lidmi je ukryta kdesi daleko, připadám si naprosto sama – jen se sebou, Smrkem a svými kury. V prudkém svahu sestupuji níž a níž, do neznámých bílých mlžných hlubin. Až najednou stojím zpět na vrstevnicové cestě. Zdravím poslední dokvétající hořce a vzpomínám na říkanku, která se mi vpila do hlavy při prvním mapování: Ach hořce, hořce, voníte sladce, chutnáte hořce. V sedle mezi Smrky se mi z ničeho nic přede mnou zjeví další jeřábek, pohlcen do zlověstně šedých mraků záhy znovu mizí. Scházím na Barabskou cestu a dodělávám to, co jsem včera nestihla. Pár dalších bodů v mlazinách a nakonec až téměř dolů do starých zmlžených bučin. Trošku se jasní, na okamžik zahlédnu Lysou horu, jednu chvíli snad jako by zasvitlo sluníčko. V prudkém svahu v korytu potoka vyměřuji poslední „spodní“ bod, pak zas na horu. Ve spadlém listí a po mokrých kamenech lezu po čtyřech, náhle se mi propadne noha mezi zetlelé kmeny. Po koleno hluboko stojím uvězněná. Šumot listí a okamžitá tma zní zlověstně. Rozpršelo se. Rychle odhaduju poslední charakteristiky a balím to, pro dnešek končím. Zpátky nahoru, na Klínskou.

Déšť rychle ustává. Přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet, však není vidět vůbec nic. Divoký vítr žene mraky a ohýbá vrcholky stromů. Stoupám nahoru. Ale vždyť nemám vodu – musím to vzít znovu přes Sedlo a nabrat si v Tajemné Řásnovce, jinde už voda nebude. Pomalu padá noc. Barabská cesta vede jistě moji nohu až k červené značce. Do nočního ticha začíná křičet své „kuvik“ puštík. Zastavuji se v Sedle. Kdesi dole blikají světla. Zavalité mraky hnané divokým větrem mi lidi na chvilku ukážou, a pak zase skryjí. Nikam se mi již nechce. Rozbaluji spaní a upevňuji věci proti větru. I tak málem přijdu o jednu mapovací kartu, vítr si hraje rád. Balím se do hřejivého spacáku a pohlížím dolů. Jak nevýslovnou radost mám, že jsem tady a ne tam. Jak jen je to úžasné, když všechno lidské může skrýt jeden jediný mrak a mě nechat tady nahoře samotnou se svým Smrkem. Usínám, budím se, a nemůžu se vynadívat na úchvatné divadlo.

Pomalu svítá. Světla v dálce blednou, šedá obloha dostává modrý nádech. Dnes je nějak živo. Na smrku opodál zpívá budníček a přes sedlo přetahují desítky a desítky ptáků. Hejno lindušek následované pěnkavami a konipas. A do toho se neustále motají vlaštovky a jiřičky mířící také kdesi na jih. Nemůžu se vynadívat. S otevřenými ústy hltám atmosféru samoty, civilizace ztracené v mracích, nádherného rána a ptačího tahu. Nelze tu však ležet věčně, vítr nepříjemně štípe do tváří a body volají... Schovávám věci a mířím na další bod. Opětovné bloudění nejzapadlejšími pěšinami v nejzapadlejších porostech, čistá krása samoty. Sluníčko mi kreslí úsměv na tvář. Se vší blažeností sbíhám na Barabskou cestu. Ale to jsem nechtěla. Lekl se mě další jeřábek.  V porostu pode mnou křičí datel, vydávám se dolů. Jedno uklouznutí a už jsem vymáchaná v jeleních bobkách. Mouchy mám všude. To už se ale blíží poledne a poslední bod. Na asfaltku a honem ke žluté značce, ať jsem do pěti v Olomouci, čeká mě ještě školení. Mraky znovu zakrývají sluníčko a jižní svah Smrku bičuje prudký vítr. Hučí v korunách protěžených stromů a nahání hrůzu. Za chvilku už stojím u Šance a mířím dolů. Jak jen ráda bych tu však zůstala. Ach, hořce, hořce, začínáte chutnat sladce…

Text: Kateřina Ševčíková