Mezi skalami a lavinovým polem

Nedělní ráno, nebo spíš brzké dopoledne, opouštím útulnou chatičku v malebném údolíčku Bystričky, terénní základnu Správy NP Malá Fatra. Loučení s kolegy, záchrana zapadlého služebního auta a znovu loučení s kolegy. Do toho ještě nápad, že bych mohla chatu k noclehu využít i dnešní noc a vymýšlení skrýše pro klíček (tu schovávačku schovávaček v podobě vhození do latríny nakonec zamítáme). A už nevrlé zavrčení studených motorů, pomalý rozjezd z bílého sněhu a ledabylé mávnutí zadních světlometů za zatáčkou. Auta utichla kdesi dole v údolí a k uším mi teď doléhá jen hašteřivé štěbetání sýkory, které jako nenasytné kuličky létají na krmítko plné dobrot. Ještě hodnou chvíli hltám na oko bezstarostnou pohodu ptačí jídelny, vdechuju chladný vzduch a zvolna nasávám ten příjemný pocit, mravenčení až ke konečkům prstů – neodolatelnou touhu po dálce.

            Zelená turistická značky, projetá lesní cesta, která teď vede mé kroky, se mi zdá snad až neuvěřitelně pohodlná. Nicméně jsem celkem ráda, krosna mi dnes přijde jakási těžká a dokonce trochu cítím i nohy. Pravda, za bezsněhých zim jsem si na chození ve sněžnicích odvykla. Malebný kaňon svírající divokou říčku se pomalu otvírá a mě začínají pod nosem šimrat lechtivé paprsky zimního sluníčka. Míjím medvědí stopu, po chvíli mě ve svahu zaráží hluboká, jakoby vyoraná rýhy. Medvěd se tu musel shora dolů řítit závratnou rychlostí jako parní válec. Ještě několik setkání s medvídčími pacičkami kopýtky vysoké a už to vypadá, že se blíží vrchol. Ale to by nebyla Fatra, aby vše bylo takové jednoduché – dobýt sedlo Medziholie po silnici? Ani nápad. Vyježděná cesta odbočuje a mě značka káže skočit do sněžnic a pokračovat úzkou stopou do vrchu.

Medvědí stopa

            Netrvá dlouho a údolí se mění v placku, šklebící se kotel, který otvírá svůj chřtán vstříc azuru oblohy. Pomalu kráčím v čerstvých stopách medvěda a nevěřícně koukám okolo. Rázem mě přemáhá pocit, jako bych sem patřila. Padám na záda do stříbrných krystalků sněhu. Přivírám oči. Až nezvykle teplé sluneční paprsky mě hladí po tváři a lehký větřík zpívá ukolébavku v suchých větvích buků. V tom mocné houknutí prořízne svěží vzduch. Hýlové přestaly štěbetat a sýkorky na chvilku posečkaly se svým poledním menu. Všechno živé nedýchá a čeká. Čeká, co bude. Jen já zmateně, jako vyplašený zajíc, vyskakuju z ledového pekáče a lapám po dechu. Uralka? „Huhůhu, huhů.“ Nevěřícně zírám do spící bučiny, ale je ticho. Odpovídám, volám na sovu, ale nic, ticho. Jen sýkory opět začali hodovat. K medvědí stopě se přidává další a oba míšové společně míří k zasněžené hromádce šrotu. Ale že by mi na památku nechali aspoň trus? Ani nápad. Loučím se s plání a nastává příkré stoupaní. Ve stopách dvou dobrodruhů, kteří šli cestou necestou přede mnou. Pomalu, ale jistě se drápu sněhem mezi mladými tělíčky svěžích buků, ale i mezi velikány se sloní pamětí. Zastavuje mě jemné cvrčení. Spočnu. Zhluboka dýchám a mžourám do mlází. Cvrkot se přibližuje a už mi před očima tančí hejnko mlynaříků. Naducané kuličky s dlouhým ocáskem se mistrně jako otylé akrobatky proplétají mezi nejjemnějšími konečky větviček. Hašteřivé cukrování těsně kolem mých uší a už se vzdaluje a vzdaluje, až mizí v nenávratnu.

            Svah se mi pod nohama zmírňuje, les řídne. A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se mi před očima vynořují skaliska Velkého Rozsutce. Rudě bílá, žhnoucí v pozdně odpoledním sluníčku. Bezmyšlenkovitě mířím k tomuto majestátnému vrcholu. Avšak cíl je snad pořád stejně daleko. Ženu se teď za „svým“ Rozsutcem jako osel za mrkví, chci stihnout západ slunce. První sedýlko, ale taky první lidé. Konečně. Padám do rdící se suché trávy, kterou vichr bičující svahy vysvlékl ze sněhové košilky. Koukám na žhavý kotouč plazící se po hřebeni a postupně zacházející níž a níž. Krvavé prsty postupují sedýlkem výš a výš, až se nakonec celá ztrácím z jejich dohmatu. Teď upírám svůj pohled na opačnou stranu, na Hrčovu Kečku, jak se pyšně vzhlíží ve své zlaté záplavě. Ostrý hřeben řežou příkrá skaliska a strmě spadají do údolí, do nekonečné záplavy dřímajících bučin. Vždyť tam by snad lezl jen blázen? Dlouho sleduju ladné křivky, vpíjí se mi pod kůži víc a víc, jako by mě ke Kečce přitahovalo nějaké nepopsatelné kouzlo. Žmoulám suchý chleba, pozoruji pasoucí se hejnko kvíčal na obnažené trávě a vychutnávám atmosféru nachového obrysu Malé Fatry pomalu uléhajícího ke spánku.

Blížící se skaliska Velkého Rozsutce

            A já si najdu pelíšek kde? V sedle Medziholie se mi zůstávat nechce. Cesta zpět na chatu je snad až příliš krkolomná – už se mi dnes nechce nikam šplhat ani sjíždět skalnaté svahy. A tak se rozhoduju pro „pohodlnou“ vrstevnicovou cestu do sedla Medzirozsutce – podle rozcestníku mám být za 40 minut na místě. Ale opět mě přepadá ta zvláštní nejistota, jako by cesta měla být zakletá. Značka se mi ztrácí hned po pár metrech a trvá mi hodnou chvíli, než se mi mezi navátými duchnami sněhu podaří najít lidské stopy. Pěšina se ladně nese úbočím, zvolna padá tma a z dědiny z údolí štěkají psi. Jsem naprosto volná – jen vzlétnout a kroužit nad skalisky. Vzletné myšlenky mě ale velmi brzy srazí k zemi, někde mi uhnula modrá značka a já teď scházím dolů do vsi – a to nechci! Chytám se jedněch velkých stop směřujících do svahu a pozvolna opět stoupám, vzhůru do skal vzhůru k nebesům. Na traverzu svážnice potkávám další stopu, tentokrát od lyží. A tak se společně ve třech vydáváme úbočím do neznáma. Pohodlná pěšinka se line mezi stromy, sníh se příjemně boří a z vymetené a klidné oblohy se usmívají první hvězdičky. Kdesi z protějšího svahu mě pohladí hlas uralky. Odpovídám a chvilku jen tak klábosíme – do houků jí můžu svěřit cokoli. A ona mě svými odpověďmi laská a utěšuje. Romantická idylka ale netrvá dlouho. Narážím sice na modrou značku, ale ta pokračuje rovně a mí dva průvodci odbočují někde vzhůru. Chvilku váhám, ale vyrážím v jejich stopách. Ty se však po chvilce, na malém bíle zářícím palouku, rozcházejí. Volím si tajemného ve sněžnicích a po několika osmičkách stoupám opět k výšinám. Prudký svah s popadanými stromy a s matně se rýsujícími skalisky. Srdce se mi začíná svírat nejistotou.  Je to opravdu správná cesta? Nevede mně onen neznámý do záhuby? Děsiví skřek prořízne načechrané koruny buků. Vylekala jsem samičku puštíka. Její strach je ale brzy uklidněn houknutím uralky. Taktéž svěsím hlavu a mlčky, bez zbytečných otázek pokračuju vyšlapanou pěšinou, bez iniciativy, jako ovce na porážku. Tu se mi stopy ztrácí v peřině sněhu. Kdesi z výšin sjela drobná lavina. Kudy teď? Hrabu se přes bílou hradbu, sněžnice kloužou a boří se, padám do sněhu a zase vstávám. Po pár metrech se naštěstí svého tajemného chytám znovu, a znovu si vykračuji v jeho šlépějích. A znovu narážím na lavinovou pláň a znovu se ztrácím a znovu padám… Vysvlékám zpocenou košili a promodralými prsty s krystalky ledu si utírám hořící čelo. Jak ještě dlouho mě bude tento podivný průvodce zmítat tímto tajemným krajem? Znovu se chytám sotva znatelné stopy. Přemýšlím, kdo tu jen mohl jít? Kdo mě to chce vyvést z tohoto začarovaného lesa? Anebo mě snad jen vodí za nos a chce mě zmást? Zrovna dobývám další lavinovou hradbu, když tu se mi pod nohou urve sněhová koule. Nohy mi odjíždí dolů do neznáma, horní část těla zůstává. Pozvolna se rozhýbu celá, kol uší zasviští vzduch a padám níž a níž… Zavírám oči…

Pohled na Hrčovu Kečku ze sedla Medziholie

            Cítím nepříjemný tlak v hlavě, nohy vysoko v oblacích. Zatínám pěst. Hrubé ledové krystalky se rozpouští a slévají v nepatrnou kuličku. Bojím se otevřít oči. Jsem ještě tu – nebo už tam? Mezi nahými pruty stromů se třpytí hvězda. Nepřirozený lesk mihotající se v dálavách mi připadá tak neskutečný. Sněhové vločky laskají vroucí tělo a kdesi z nekonečné dálky mi k uším doléhá slabý hlas mé nejdražší – uralky. Jsem jako v sedmém nebi, chci tu zůstat, v ledově chladivé peřině, připadám si jako v ráji. V tom jako by mě koza trkla – neblbni, Kačeno, nejde to! Ne, nejde to! Začínám si uvědomovat promrzlé ruce až k loktům, chlad sněhu a nepříjemně mokrá záda i kalhoty. Už teď mrzne – a co by tu po mně bylo ráno? Snažím se vstát, ale ne... Sněžnice se mi zachytla za větvičku a ne a ne ji uvolnit. Konečně mi začíná docházet, že tohle není legrace, pokud se odtud nedostanu, tak…Naráz mi tělem projede břitva strachu. Zdá se mi, že už jsem na cestě podezřele dlouho a že bloudím snad již na druhé straně divokého Rozsutce. A budu bloudit do doby, než si na některé ze skalek zlámu vaz. Nebo přijde vysvobození? V tom, jak zázrakem, se mi podaří posunout o trochu výš, sněžnice povoluje a já se kulím na záď ze svahu. Statný smrk mi pomáhá se postavit na nohy. A jak tak na něj koukám, je na něm značka! Mám vyhráno!?

Západ slunce za hřeben Malé Fatry

            Setkávám se s druhou stopou a opět společně brázdíme zakletým krajem, až k magické skále. Cože? Znovu mě přepadá obava, před pár lety jsem tu šla a tohle si nevybavuju. A kde je vlastně značka? Zírám na černé pozadí GPSky a marně se snažím zorientovat. Něco mi říká, že už jsem v hlubokých skalách, dávno světu ztracená. Přemýšlím, že tu zůstanu – ale to přeci nemůžu – musím zvítězit sama nad sebou. Následuju stopy a začínám mít sama na sebe zlost. Co si zase dokazuju? Z myšlenek mě vytrhne jemný šelest v porostu. Nemá tu mít někde brloh ten medvěd? Nedýchám, poslouchám s napnutýma ušima, ale už je ticho. Přestávám vnímat čas i cestu, nevím, jak se ještě dlouho motám po lese. Jako bez života, už nechci vědět nic. A z ničeho nic, sněžnice se začnou bořit hlouběji a hlouběji, stromy řídnou a před očima mi vyvstává hvězdná obloha. V dálce se rýsuje pohledné sedýlko. Fata morgana? Ne – skutečné sedlo Medzirozsutcie! V poloběhu a s úsměvem na rtech přiskakuju k rozcestníku a radostí bez sebe jej objímám. Mokré prsty se přichycují k podchlazenému kovu. Dokázala jsem to!

            Konečně, roztahuju celtu a celá promáčená a unavená padám do spacáku. Slibuju si, že zítra už to bude jen taková lehká procházka. Ještě dlouho zírám do hvězdné oblohy obepínající ladné křivky kopců. Zaposlouchaná do horského ticha zvolna usínám. Po chvíli se ale znova budím a znova usínám. A znovu a znovu. Tu mě tlačí naražený bok, tu mě štípe mráz do palců u nohou, anebo mě ze snu vytrhne jen touha vystrčit oko ze spacáku a hltat krásu… Pořádně zabírám až k ránu. Nádherný sen o pralese Hrčovy Kečky, když tu se ozve lejsek malý. Skutečný, z telefonu. Prý „ako som spala?“ Je chvilku před šestou. Blyštivé hvězdy pomalu ztrácí svou moc a obloha bledne. Nad zlověstnými zubisky Velkého Rozsutce mi kyne chladivý srpek a vzhlíží se v dobrotivém vrcholku Rozsutce Malého. Z Kubínské Holi na mě pomrkává vysílač a obzor na východě zvolna žloutne. Ještě chvilku se ponořím do krásy horského zimního snu. Hoří! Celý Velký Choč, Hrčovu Kečku i vrcholky Oravské Magury zkrápí rudá zář. Rozlévá se jako poleva nad kopečky a pohlcuje je do nevšedního kouzla. A na západní straně jsou hluboká údolí ještě zahalena do černého sukna noci. Najednou mi po těle přejíždí chlad. Oblékám košili a prokřehlými prsty hledám zip, abych se osvobodila z tepla spacáku. Balení jde pomalu. Poskládat zmrzlou celtu, mokrý spacák, nacpat se do kalhot s přimrznutými nohavicemi. To je ještě dobré. Největší trápení je s boty, spíše vypadajícími jako ledová koule. Levá jde snadno, ale do pravé nohu ne a ne dostat. Snažím se rozehřát promrzlou kůži, dýchám na ni, mnu ji v rukách, až po hodné chvíli led povolí. A tu se opět vrátím k žhnoucímu obzoru. Nad temnou horou se objevuje svatozář, nejdřív zvolna, jako by se sluníčko stydělo. Zářící mráčky, jako zlaté beránky letí mi vstříc a první paprsky už už vystrkují tenké prstíky. A už vidím zlatý kotouč, jak sebevědomě šplhá oblohou. Malý Rozsutec se již koupe v jeho zlatě, zář se rozlévá do okolí a je stále blíž a blíž. Konečně se mi podařilo zvítězit a boty si obout. Jako by mě vystřelil, vyskakuju z lože, vybíhám do zlaté záplavy a pobíhám a poskakuju, neskrývám radost, že jsem se dočkala dnešního rána. Ale především proto, abych se zahřála. Balím bivak a hádám se o ně se silným větrem, který se v noci rozfoukal. A už batoh na záda a vzhůru na další pouť!

            Po pár desítkách metrů vyšlapanou dálnicí mizí vidina pohodlné cesty. Většina stop odbočuje na vrcholek Malého Rozsutce, já ale chci po červené, dolů do Petrové. Ne, že by mě malebné skalisko nelákalo, ale byla jsem tam právě před rokem a hlavně, skalami dolů se mi moc ve sněhu nechce. A taky si musím dosyta užít půjčených sněžnic. Následuju tedy opět stopu dvou rytířů, jednoho ve sněžnicích a jednoho na lyžích. Snad těch dvou strážných andělů, kteří mě včera vyvedli ze skal. V duchu se uklidňuju, že cesta už bude pohodová, vždyť jdu „jen“ dolů! Ještě že ale člověk nikdy neví, co na něj číhá za rohem. Ani ve snu mě nenapadlo (i když je to logické), že mě mí průvodci do skal opět bez varování vrhnou. Vystřízlivění ale přichází velmi rychle. Ještě jsem ani nevyšplhala ze sedla na hřebínek a už je mi jasné, že jsem opět mimo cestu – ale zatím pořád na stopě.  Několik zapadnutí do sněhu, otoček mezi kmeny, pohlazení větví a co to nevidím, na hnědé kůře smrku září dva bílé pruhy s červenou linkou uprostřed. Radostně vybíhám posledních pár metrů do vrchu a napojuju se na mnohem vyšlapanější cestu. Mezi stopami asi tak pěti lidí mě zaujmou malé kulaté tlapky – že by rys? Ale po bližším ohledání zjišťuju, že mě tu mate nějaké psisko. Pečlivě ale kontroluju každou z tlapek, neboť se jich tu motá na můj vkus až příliš. A netrvá dlouho, trpělivost přináší své plody. Několik metrů poměrně velkých kulatých stop s dvojhrbolkem – tady se určitě procházel rys. Přicházím na malou polanku, stopy se ze široka rozbíhají a nad stromy se otvírají úchvatné výhledy. Sedím na špičce skaliska, jakéhosi ostrohu a hltám nevšední krásu všedního dne. Pokorné bučiny se sklopenými nahými větvemi, zabředlé ve sněhu a utopené v chlácholivém nachu zimního sluníčka. Jako by mělo být skryto jejich utrpení a světu dávali na odiv jen svou vynucenou spokojenost a lživé teplo. A nad nimi se jako hrdý vládce tyčí zubem času rozervaný vrchol Velkého Rozsutce. Pyšně se čepýří v zlaté záplavě, bičován větrem, klaní se slunci a blankytné obloze. Vdechuju svěží vzduch a potápím se do zpěvu rozvášněné koňadry. Rozložena na bělavém skalisku se vzdávám slunečním paprskům, jejich hřejivým dotekům. Hltám každý tah, vůni i zvuk této nepopsatelné krásy. Nevím, zda mám brečet, nebo se smát. A tak jen s blaženým úsměvem blázna dál ležím a hledím vstříc dálkám.

            Kontroluju čas, vracím se do reality. Právě teď jsem měla být u zkoušky. Slupnu několik zmrzlých křížal, nedá se nic dělat, musím vyrazit. Úzký hřebínek mě neomylně vede mezi skalkami. Tu narazím na stopu jeřábka, tu pozdravím hladovou sýkoru nebo hejnko hýlů zářících na stromě jako kapičky krve. Hřeben zvolna klesá a já s ním, stopy schází do skal. Pomalu mi začíná docházet, že cesta dolů med nebude. Přede mnou jako by čert postavil skálu, musím se držet stop a obejít ji úbočím. Místy i víc jak metrové stupně, v kluzkém sněhu a na příkrém břehu. Potopím se hluboko do bučiny, a pak zase nádech na pohodlné hřebenové pěšince. Teď ale značka i mí průvodci velí „dolů“. Zatrpkle koukám z příkrého svahu mezi kameny a těla stromů. Tohle mě úplně neláká. Ale není jiné zbytí, dolů nějak musím. Posilňuju se zbytkem vody s krystalky ledu, zhluboka se nadechnu a klesám. Se zaťatými zuby se snažím ze všech sil udržet na nohou. Sníh klouže, pár kroků po svých, pak se smýkne noha, plác na zadek a několik metrů šupem dolů. Znovu se postavit a znovu spadnout. Vytřepat ledové krystalky z kalhot, omést promrzlá předloktí, vyčistit dalekohled a znovu se zabořit do ledové peřiny. Chvílemi se jako lenochod plazím po tělech stromů, chvílemi se závratnou rychlostí řítím mezi kmeny a balvany. Přeci ten kopec musí někde skončit? Zastavuju se, abych vydechla. K uším se mi dostává zpěv uhelníčka a vzdálené krákání ořešníků. Pevně objímám mladý buk jako svou nejmilejší hračku, když tu pociťuju nepříjemný pocit. Pod nohama ztrácím pevnou půdu a už se sunu dolů. Nejdřív po drsné kůře, později chladivým sněhem, dolů a dolů… Když otvírám oči, jsem asi tak o pět metrů níž. Nevěřícně, jako znovuzrozená, koukám do korun stromů a zhluboka oddechuju. Snažím se narovnat, ale moc to nejde, sunu se stále ze svahu. Marně se snažím rozhýbat naražené rameno a pod uchem cítím bodavou bolest. Sahám si na tvář, teče mi krev, to jak se mi roztříštila náušnice z kotvice. Dost bylo litování, vzhůru dolů. Tu ale koukám, že nikdo z těch lidí, co tu šplhali přede mnou, již nemá sněžnice, též je tedy vyzouvám. A rázem, jaká proměna – cesta je mnohem pohodlnější. Najednou stromy řídnou a mezi nimi se ke mně blíží zasněžená pláň. Že by zázrak?

            Znovu nazouvám sněžnice a rozbíhám se bílou dálavou k rozcestníku. Sluníčko si hraje se sněhovými krystalky, v nedaleké dědině kouří komíny a já se potápím do kýčové zimní atmosféry fatranských vesniček. Teď už mě čeká jen kousek do dědiny, pěšina je vyšlapaná. Konečně jsem tedy dole, pryč ze skal. Ale myšlenky mi stále ještě tančí kdesi vysoko, mezi Hrčovou Kečkou a Rozsutcmi.

Text a foto: Kateřina Ševčíková