Krajinou duchů

Stojím tváří v tvář bráně rozmláceného starorůžového kostela sv. Anny (a Jakuba Většího, abychom byli přesní) ve Staré Vodě. Osaměla jsem. Kolegové se vypravili na sever mezi zbytky zdí kdysi slavné obce. Já mířím na jih, do vojenského prostoru Libavá. Ještě dlouho sedím na hraně plytké studny v ruinách kláštera a vdechuji magickou atmosféru osamoceného poutního místa. V nevelkých břízách se prohání čečetky a v lipách pamětnicích cvrliká pěnkava.

Míjím slavnou Královskou studánku s křišťálovou vodou, která se pomalu stéká do úzkého potůčku. Měkké popolední sluníčko se vzhlíží ve stružce a hází stříbrné odlesky. A do těchto honosných šatů, ze slunečních paprsků a kapek vody se odívá buclatý skorec. Bez starostí se brouzdá a hledá něco k snědku. Rázem mě přepadá podivná těžkost, kterou zdejší kraj vyzařuje. Větřík si pohrává se zbytky modřínů a borovic, jež zůstaly po vytěžení kůrovcové kalamity. Hvízdá pochmurnou píseň, která rozezvučuje prolámané a vykotlané jasany a jírovce lemující zdejší cestu. Píseň, ve které snad zpívají ti, kdož tu kdysi dávno chodili. Jako by se s ní vracely všechny dávné osudy, křivdy a lásky….

V tom mě ze zamyšlení vytrhne zapraskání větviček. Vzhlédnu. Smutnýma černýma očima na mě ze křoví koukají čtyři jelenci. Ani se nestihnu nadechnout a mizí v podrostu jako přízraky. Jen bílé zadečky jim ještě sem tam zablikají mezi větvemi. Ve vykotlaném kmeni vrby staví kosice hnízdo a ze zbytku nosné zdi prozpěvuje pěvuška. Kdo v domku asi bydlel před ní? Přicházím k Odře. Divoce si to žene širokou nivou a nespoutaně se valí mezi balvany. Pomalu na mě doléhá únava po probdělé noci. Chvilku se natáhnu na pařez snad stoletého smrku, který také podlehl úkladům kůrovce.

Divné pocity mě však odpočinout nenechají. Navíc si nade mě sedá hudební mistr drozd a neustále opakuje několik svých tónů. Nu, raději pokračuju dále, podél toku Odry až k tajemným ruinám Oldřůveckého mlýna, kde prý pobývají vodníci. Svahy údolí jsou téměř holé, všechen smrk byl odstraněn, starých porostů tak zbývá jen minimum. Tož to jsem zvědavá, co na to budou říkat sovy. O kousek dál se však porosty mění, sytě zelené prořídlé chmýří jedlí mě dostává do exotické nálady. A opodál taková nádhera! Hrubě balvanitý svah zarostlý mnohasetletými zlámanými buky a tlustými jedlemi. Větry rozcupované koruny a těsně pod cestou divoce ječící Odra… Tu musí být výr!

Míjím rozpadlé zdivo mlýna i opuštěné štoly, překračuju říčku a chytám se sotva znatelné lesní cesty, která by mě měla zavést nahoru na pláně, na opuštěnou dopadovou plochu u Rudoltovic. Les se pomalu mění v „les neles“, místy řidší, místy hustý závoj náletových dřevin, především bříz. Na světlinkách vyrůstají růžově kvetoucí keře lýkovců – a ta omamná vůně. Jako bych se ocitla v luxusní parfumerii, očichávám kvítek za kvítkem. K tomu mě laskají teplé paprsky večerního slunce a po duši hladí melancholický přednes kosa. To je hodin – musím přidat, abych dorazila na horu ještě za světla!

Propletené a dosud nahé pruty břízek se pomalu rozvolňují. Cesta stoupá a rozevírá se v rozdupané a černou zvěří rozryté krmeliště s dominující kazatelnou. Udělám krok dopředu a jako žlutá záplava se zvedá hejno strnadu. Se zavarováním a pozdravem rezavými kostřeci sedají na druhou stranu loučky ke zbylé části hejna. V tom se mi do uší zaryje podivné zacvrčení. Cvrčala? Rázem si připadám jako na pohlednicích ze severní Evropy. Stará suchá tráva koupající se v záplavě slunce chystajícího se ke spánku. Místy chráněna štíhlými břízami ladně tančícími ve vlahém větříku, místy zavalena buclatými keříky vrb. Tu pichlavé vězení hlohů, tu pás ostrých trnek. A do toho táhnoucí cvrčaly. Tu mi pod nohou vylétne malá hnědá slepička. Tetřívek?! Zaplesá leknuté srdce. Vždyť právě teď stojím na bájném tokaništi tetřívků! Tetřívek? Začne po vystřízlivění pochybovat hlava. Vždyť, to bylo poměrně malé? A ta černá kresba na ocase… Že by jeřábek? Ale tady? Pravdu o tajemném neznámém se asi nikdy nedovím…

Rudé slunce počíná olizovat rozcuchaný hřeben nad Městem Libavá. Vítr se utišuje, ležím na staré žluté třtině, která mě příjemně hladí. Kosi s drozdy se předhání o lepší ukolébavku a mně se klíží víčka. Slunce se ztrácí za obzor a nebe krvácí. Vítr znovu přidává na intenzitě, jako by mi nechal na vychutnání alespoň tu krátkou dobu, než se slunce ztratí. Najednou mi po těle přebíhá zima. Dopadová plocha šedne a pokroucené stromy se mění v bizardní příšery a stvoření. Jen oživnout.

Vracím se zpět. V lese provoněném lýkovci lákám kulíška, ale reptá pouze drozd. Scházím k Odře, která jakoby chtěla překřičet šumot větru. V tom mi k uším přilehne slabší: „huu huu.“ Ano výr! A nečekala jsem ho trochu jinde? Rychle kontroluji svou polohu a začíná mi svítat – právě za hřebínkem, kde teď soví král sedí, je onen překrásný balvanitý svah. Tak přeci. Pozorování mi dodává sebevědomí, že přeci jen je dnes, po neúspěšné včerejší noci, na sovy šance. Hrdě se vztyčenou hlavou si to vykračuju proti proudu Odry. Padá černočerná tma, řeka zlověstně řve a mohutné vrby v údolí jako by proti mně kuly nějaké pikle, šumí a vržou – a k tomu ty jejich temné siluety!

Opouštím údolí a stoupám korytem potoka do bývalé obce Rudoltovice. Opět mě polapí nepříjemný pocit, krev vře v žilách. Jako by mě někdo neustále sledoval! V tom zapraskání větví. Srdce cítím až v krku. Zapínám baterku, to jezevec něco hledá v suchém listí. Zpozoroval mě a běží ke mně! Nerozumím tomu. Zastavuje se přímo přede mnou, zavrčí, nadskočí a zmizí kdesi… Aha, přímo pod cestou má noru. Snažím se lákat sovy a tak si pohukuju kalouse. Ticho. Najednou praskot, šumot křídel, pták vyráží přímo proti mně. To bylo o fous, na poslední chvíli se mi vyhnul, jen letkami rozvířený vzduch mi odhodil vlasy z čela. Hledám v korunách stromů, kdo to, ale nikde nikdo, jen noční ticho. Že by místní duchové?

Píšou kolegové, že za hodinku se potkáme u auta. Přidávám do kroku, ale… Po levici, jako by slabě svítilo dobrých dvacet párů světélek! Odraz hvězd? Ale o co? Silné světlo baterky odraz potvrzuje, z podrostu teď na mě hledí páry intenzivně světle modře zářící bodů. Nestával tedy před více jak padesáti lety kostel s hřbitovem? V hlavě se mi začínají přemítat místní pověsti o sebevrazích, bludičkách, strašidlech… Ze zamyšlení mě vytrhuje hluboké zaštěkání. Stádo jelenů! Zřejmě se bojí alespoň tak, jako já. Část stáda se rozbíhá a těsně mě míjí. Zbytek ještě chvilku postává a odchází kdesi zpět do „záhrobí“ tajemné obce.

Vracím se k Odře. Na protějším břehu, jedné ze zbylých jedlin, houká puštík a z dalšího porostu se ozývá další samec. Opouštím v zákrutách křičící řeku a pohlcuje mě další z opuštěných vesniček, Vojnovice. Pomalu stoupám podél stříbrného potůčku, ve kterém se teď zhlíží hvězdy. Vyjasnilo se a je poměrně chladno, vítr si zpívá v korunách a sovy mlčí. Známá alej mě přivádí zpět ke studánce a už se v šeru rýsují i dvě věže posmutnělého kostela. Se zpožděním dorážím k autu. Kluci tu ještě nejsou. Snad je nějaká strašidla neunesla? Lehám na lavičku před bránu kostela a koukám do blikajících hvězd. V tom se do ticha začne rozléhat pískot kalouse. A kdesi v dáli už slyším kroky a tlumené lidské hlasy…

Kateřina Ševčíková