Klid v bílých peřinách

V korunách smrků fičí vítr – rozechvívá větve a zpívá žalostnou melodii. Ještě večer se hnal od západu, ale do rána to stočil na severovýchod. Na holá bedra se mi nepříjemně lepí teple vlhká látka, se shora mě tíží promočená celta. Otvírám oči. Již značně prořídlý spacák mi dovnitř pouští chlácholivě zelené teplé světlo. Přesto se mi však nechce vstávat. Jsem pěkně zahrabaná ve svém pekáči z bukového listí, které posbíral vítr bůhvíkde. Tisknu se ke stěně poslední dřevěničky, snad tajemného lesního čaroděje, aby mě kousíček střechy alespoň trochu uchránil před valícím se sněhem. Konečně se odhodlávám a vystrkuju opatrně nos. Taková změna! Ani to tu nepoznávám. Včera černá krajina pokrytá hustou smetanou noci se dnes změnila v nevinnost samu. A mě přibrala s sebou, přikryla mě bílou peřinou. Rychle balím prokřehlými prsty promočené a zasněžené věci plné listí. Ještě nasadit návleky a vzhůru za dobrodružstvím!

Ale vlastně kam, když vůbec nevím kam jsem došla. Malebné kopečky Kysucké vrchoviny nejsou tak dobře prohlédnutelné jako Beskydy. Kdovíkam mě včera poslal ten zelený mužíček s brokovnicí, jejíž hlaveň se mi kývala před obličejem jako nemilosrdný měřič času. Jisté ale je, že se mám do dvanácti dostat na Vychylovku. Kudy? Zkusím to přes Mrvovu Kikulu? Včera jsem byla už nedaleko. Viděla jsem auta jako zlověstné parazity neustále okupovat bok této malebné hory. Světla prořezávala samet noci s hbitostí nabroušeného skalpelu, ještě teď mi z toho jde mráz po zádech. Radši to však zkusím zpátky na západ, tak jeden dva vrcholky, pak dolů do dědiny a odtud přes Haňkinu polanu nahoru na Príslop.

Mé kroky vedou po hřebenové pěšině naznačené v čerstvé, asi 15 centimetrů vysoké, vrstvě sněhu. Vítr se utišil, ptáci mlčí. Jen pod nohami křupe sníh. Zastavím se a zaposlouchám se. Sněhové vločky se sotva slyšitelným cinkáním dopadají do bílé duchny a dodávají celé krajině vánoční atmosféru – jako daleké zvonky. Znovu napnu uši. Teď však slyším ještě něco jiného – známý hlas. Pod keřem si všimnu několika hýlů hledajících něco dobrého do žaludku a povídajících si svým plynoucím „pju“. Rudí samečkové jsou dosti nápadní i bez použití dalekohledu. Jako poslední vyždímané kapky krve z rozdrásaného těla zmučené krajiny. Jako poslední naděje bezstarostně poskakují mezi pařezy, které však do rána přikryla bílá čepice. Připadám si jako na válečném poli se stovkami mrtvých. Ovšem války ospravedlněné velkou idejí – „pro dobro všech“. Nebo spíš jako v rozprášeném davu mlčících a vše snášejících, avšak nepohodlných, svědků. Ještě včera bych tu viděla jizvami rozbrázděnou zemi, usekané ruce a nohy stromů, naporcovaná těla přichystaná na obřích hromadách k odvozu do společných hrobů. A dnes? Bílá peřina ukrývá nenávist a nasazuje masku pokoje a lásky. Ještě včera zde všude bylo cítit krev, dnes zbyla jen v podobě pár šarlatových hýlů. Jak řekl Orwell: „Válka je mír“. A Kysucké, pilou a technikou zkoušené kopečky, o tom vědí své.

Jak mě tak z přemýšlení vytrhne písknout modřinka, uvědomím si, že už je pomalu čas dát rozloučení hřebeni a zamířit do údolí. Ale cesta žádná – i když, úzká pěšinka vypadá nadějně. Brzy však končí a já se ocitám v tajemně husté mlazině. Nu nevadí. Cesta dolů je poměrně osvěžující. Větvičky srků a ostružin mě hladí po tvářích, po rukách i po vlasech.  Obalují mě i mé věci sněhem, jako by chtěly, abych i já patřila do tohoto „míru“ znásilňovaných kopců. Konečně přicházím na cestu. Stojí tu dvě laně – vlhké oči upřené do paravanu smrčků, uši našponované, mírně se pohybující orosený čenich, nohy nachystané k úprku. Všimla jsem si jich na poslední chvíli, stojím jen pár metrů od nich. I přesto se na sebe jen podívají, snad si řeknou: „hele sněhulák, toho se bát nemusíme“, a pomaličku, se vší grácií, zmizí ve svahu. V jehlicích se hašteří hejnko několika droboučkých králíčků a jedna parukářka. Od někudy se shora sice volají další, včetně uhelníčků, ale nemám šanci je přes chumelenici zahlédnout. Drobní ptáčkové se vší obratností obírají konce namrzlých větviček a sbírají poslední hmyz. Na jejich načepýřených tělíčcích namrzají krystalky sněhu a dávají jim snad až příliš kýčový vzhled moderních vánočních ozdob. Příjemně u toho šveholí, až pomalu jeden zapomene na naivitu sněhové pokrývky tam se shora.

Něco před jedenáctou jsem dole u řeky. Ale co to – není tu nikde most! A brodit – dnes asi nemám chuť. Rozezlený kakaový proud se divoce proplétá mezi balvany a okolní klidné krajině pobroukává válečnou píseň. V duchu lituji skorce, který ještě před dvěma dny z vody spokojeně lovil něco na zub. To byla okolní krajina ještě sice hořká, ale upřímná. Bílá peřina jí však nasadila masku klidu a spokojenosti.

Text: Kateřina Ševčíková