Ještě zima nebo už jaro

8. 3. 2012

Včera jsem se rozloučila s dalšími zimními hosty, ale když dnes už v sedm netrpělivě vyhlížím z okna jaro, ještě půjdu zamávat morčákům.  Každopádně včerejší slunečné počasí podbarvené zpěvem skřivanů je dnes ta tam. Pod ocelově šedou oblohou do poryvů větru jen občas smutně zasténá zvonek. Blížím se k Moravě a hned je mi veseleji – na cestu mi zpívá několik koňader a modřinek. Takže jaro už je asi opravdu tady. Procházím kolem Mlýnského potoka a má radost se opět proměňuje, ale tentokrát spíš než na nejistotu, tak na zlost. Kolik jen krásných vrb a vzrostlých stromů tu pokáceli? Jak v nich vždycky bývalo živo – hýlové, zvonci, pěnkavy - a dnes? V osamělém bezovém keři se krčí hejnko vrabců polních a na zbylých stromech, které ještě pokácet nestihli, posedává několik stehlíků. Ale kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat? Vždyť právě, když procházím okolo nějakých „plánovačů“ s mapami, kteří doširoka rozhazují rukama, uslyším i něco v tom smyslu, že „když ten bez pokácíme, nikomu to vadit nebude…“. To ale už pod pokřikujícími racky částečně ve svatebním docházím pod most u kojeneckého ústavu. Kachny stojí na břehu, a jakou mají radost, když mě vidí! Dnes jsem jim však nic na zub nevzala, takže po chvilce s mrzutým kvákáním odcházejí do řeky.  

Labuť a kachnička mandarinská

Za čimčarání vrabců pokračuji dále po proudu a prohlížím pečlivě všechny kachny.  Jde mi z nich hlava kolem – každá je jiná – už opravdu nevím, co si mám o těchto mutacích myslet.  Ale jedna z kaček je divná přirozeně – má černý zadeček a v křídle bílé zrcátko. Ano, hádáte správně. Je to samec kopřivky. A opravdu z blízka – tak jsem ho snad ještě nikdy neviděla.  Chvilku se předvádí mezi hrdličkami a pak míří přes řeku a přidává se k odpočinku spolu s párem chocholaček a několika lysek. 

Pár poláků chocholaček

Za mostem se příkrý břeh s vykácenými stromy mění v houští a tu mě náhle překvapí hnědý soudek, který plácne na hladinu a už se neobjeví. Za ondatrou zbylo jen několik bublinek. Z přemýšlení mě ale vytrhne morčák! Takže zima tu ještě pořád je. Ale tokající mlynaříci a sýkorky mě opět nalaďují na jarní notu. A k tomu mi teď nad hlavou prozpěvuje skřivan! To je tedy jednoznačně jaro. Vracím se zpět, opět se kochám kopřiváčkem a ještě se zastavuji na kus řeči s mladou labutí.

Kopřivka a hrdličky

Vyťapala za mnou až na břeh a čeká, co bude dál. Stejně tak se ukazuje i mandarín a já znechuceně zjišťuji, že mi dochází místo na paměťové kartě. A najednou čtyři morčáci a opodál přeletují zase jiní tři samci. Zima se tedy opravdu svého žezla vzdát nechce, i když jí jaro do její vlády už strká své hřejivé prsty.  Další čtyři morčáky nacházím pod jezem. Je mezi nimi jen jedna samice.  Bezstarostně si v kalné vodě loví ryby a já se za zpěvu sýkor vracím domů. Jaro už je tedy tady. A nebo ne? Právě když píši tyto řádky, začíná chumelit jako v prosinci. Takže ještě pořád zima – ale snad už ne na dlouho…

Text a fotky: Kateřina Ševčíková