Hůůůůůůůů hu hu hu hůůůůůů

Je druhá polovina března, pravé poledne. V Heřmanovicích vyskakuju ze služebního auta Správy CHKO Jeseníky. Vůz se otáčí a mizí v dáli. Ani se pořádně neohlédnu. Stojím nad probouzející se krajinou. Zírám do údolí, kde se tu a tam krčí nějaká chaloupka, tu a tam pás stromů mezi poli a luky. Zhluboka vdechnu čerstvý vzduch a zaposlouchám se. Jako o život vřeští špaček, na olši se pase hejnko upovídaných čížků a nad hlavou mi proletuje kvíčala. Ještě zubaté sluníčko mě pálí do tváře a oslňuje. Házím batoh na záda a počínám šplhat do mírného kopce.

            Po chvilce zastavuju. Vždyť tady jaro není! Mokrý sníh mi sahá nad kotníky a drze se mi valí do bot. To tedy ne! Jen počkej, jak na tebe vyzraju! A už mám nazuté návleky a sníh už si na mě nepřijde. To je ale překvapení. V Karlovicích, o pár kilometrů jižněji, nic a tady ještě vládne zima.

            Ale což, sněhu sice dost, ale jaro je již cítit každým coulem. Kdesi z porostu vylétá doupňák, chvilku se na mě dívá a pak začne houkat svoji monotónní písničku. Sluníčko se opírá do namrzlých větviček stromů a bílou peřinu roztápí na křišťálovou vodu. Tu a tam mi vypočítavě spadne nějaký bílý chomáč za krk, jak už se nemůže na větvi udržet. Najednou mi před očima vyroste nízká skalka. To musím prozkoumat. Odbočuji z pěšiny prošláplé jedním či dvěma poutníky a mířím přímo k ní. Ale ouvej. Zapadám do sněhu až nad kolena, nejde se zrovna příjemně. A to jsem si myslela, že na sníh už tuto zimu nenarazím. Mezi kameny žádné stopy, jen mechy vystavují své zelené hlavy na truc sněhobílé peřině a nechávají se zkrápět stříbrnými kapkami či celými upadlými rampouchy. Vylezu na vrchol skalky a rozhlížím se. Připadám si jako rys vyhlížející svou kořist. Tady by tak někde mohl být výr… Třeba tu rys také sedává a čeká na něco na zub.

Vesele pokračuju dál zamrzlou, ale přeci roztávající krajinou. Stezka klesá až dolů k pastvinám. Usedám na příkrý břeh nad cestou, abych si dala něco k obědu. Sluníčko do něj neúprosně buší paprsky, sněhu už jej zbavilo a vlhká půda příjemně vonní i hřeje. Opírám se o kmen mladého smrku a žvýkám kůrku chleba. Oči upírám na hodující kvíčaly a poslouchám pípání uhelníčků a parukářek, které se mi posměšně prohání ve větvích nad hlavou. Přivírám oči a připadám si jako v ráji.

            Ale ne! Nemám telefon! Rychle ještě jednou kontroluju místo, kde přístroj nosím. Nic. Druhá i třetí kapsa taky prázdná. To ne. Snad jsem jej někde nevytrousila. Snad v autě, nebo ještě lépe, zůstal na chatě. Ale jak se dostanu zpátky do Karlovic – mám si zavolat o odvoz. Vždyť kluci budou mít o mě (možná) strach! Nu což. Nedá se nic dělat. Nějak se to vyřeší. Co není v hlavě, musí být v nohách. Není to zas tak daleko.

            Zaháním starosti a s úsměvem pokračuju dál, přes smrkové monokultury. Kdesi nade mnou kráká ořešník a ve svahu nad cestou, u zasněženého koryta nějakého potůčku vylétá pták. Poměrně velký, s krátkými křídly a kulatým ocasem zakončeným černým páskem. To musí být jedině… jeřábek. Vydechuju úžasem a už se šplhám do lískoví, abych našla trus nebo stopy. Ovšem nic. Ze stromů padající sníh a kapičky všechno ukryly do věčného utajení.

            A to už jsem na Pivní cestě. Obhlížím opuštěnou kapličku. Pobořenou, jen obvodové stěny zůstaly. Už ji pohlcují stromy, celá okolní příroda. Jak marné je to lidské snažení. Vždyť jsme jen takové „blechy“, které naši Zemi štípou a štípou. I když, nutno dodat, někdy dost nepříjemně.

            Za chvilku už stojím nad Zlatými horami. Koukám na vymetený obzor, na bělavé planiny i na svítící město v dáli. Kousek ode mne prolétá datel. Usedá na vedlejší buk a nervózně vřeští. Na to mu společným chórem odpovídají dva doupňáci. Jaro je tady. Brouzdám se planinami, lesem. Nespěchám. Čekám na tmu. Pofukuje chladný vítr a sluníčko chýlící se k obzoru už moc nehřeje. Vymetená obloha navíc předpovídá mrazivou noc.

            Nu což, ohnivý kotouč započíná řezat vrcholky kopců na západě. Stoupám po červené značce do kopce a začínám provokovat kulíška. Ticho, jen drozdi zpívají. Na rozcestí nakukuju do opuštěné štoly a pak zmrzle přešlapuju na místě. Čekám na větší tmu, prouhouknu ještě severní stranu, než se dostanu na západní. Je to jedinečná příležitost, pak už sovy z tohoto svahu neuslyším. Ale neslyším je ani odtud.

            Čas se nachýlil. Opouštím značku a vydávám se spíše tušenou svážnicí zpět. Noc padá pomalu a vlastně jakoby vůbec. Stále se mi zdá, že je nějak moc světla. A za nedlouho, co přelezu malý hřebínek, je mi vše jasné. Přes koruny temně černých smrků prosvítá téměř kulatý měsíc. Krajinu koupe ve stříbrném světle a dodává ji tajemný nádech. Neudržím se a musím si zahoukat. Ale co to – na sýce mi odpovídá puštík! Sameček několikrát naladí své milostné „hůůů“ a utichá.

            Opouštím starý porost a kráčím romantickou stezkou v asi čtyřicetiletém smrčáku. Zmrzlý sníh křupe pod nohama. Jen tak pro radost si houkám sýce. Stejně ho asi pořádně neumím napodobit. Něco šustlo v korunách! A tu ze stromu nade mnou cosi naštvaně zaječí „pupupupu“. Odpovídám: „Pupupupu“. A zas odpovídá on. Shodou okolností u cesty stojí seník plný voňavého sena. A odemčený. Padám do těch nejkrásnějších peřin, přikryta měsíčním stříbrem a uspávána překrásnou ukolébavkou. Pomalu mi padají víčka a odlétám někam v dál. Jak kýčovitě romantická atmosféra.

            Náhle se sýc ozve přímo nade mnou. Jako by chtěl říct: „Kačeno, nespi – musíš jít, čekají na tebe“. Ještě že tu sovičku mám. Má pravdu. A i když se mi ani za nic na světě nechce, vsávám a opouštím skrýš. Sýc mě ještě dlouho doprovází svou písničkou.

            Netrvá dlouho a narážím na své stopy. Tak tady jsem už dnes byla. Měsíc jiskří ve zmrzlých krystalkách sněhu a v dálce svítí světýlka z obcí. Zaposlouchám se do ticha. „Hu, hu, hu“, ozývá se tichým hláskem kdesi ze spod od vesnice. Kalous. Tak to tu ještě nebylo. Ujdu pár kroků a opět mě zastaví puštík. A v dálce se ozývá jemné pískání. Je to opravdu kulíšek? Asi se mi to jen zdá, už je docela pozdě. Ale po pár desítkách metrů jsem o své pravdě přesvědčena. Nechci mu odpovídat, abych ho snad nerozčílila a nevlákala do spárů obecňáka, ale sám si o to koleduje a píská jako o život. V tom se ozve poměrně hluboký, děsivě znějící skřek. Zvuk z pekla. Jako když stojíte rozvášněnému srnci na krku. Všechno rázem utichá. Zvuk se ozývá znovu a znovu. Co to jen může být? Kaňkující rys? Nebo třeba výřice? A jak si pomocí nahrávky ověřím na chatě, za B je správně.

            Hodiny neúprosně letí. Konečně přicházím opět na značku, tak teď už je to jen kousek z kopce. Na cestu mi ještě houká další sýc a já si to upaluju dolů k silnici. A stačí málo, mávnutí ruky a za chvilku jsem již v Karlovicích před hospodou, kde jsme včera seděli ještě dlouho do dneška. Ale o tom někdy jindy. Strčím hlavu do dveří a okamžitě se shledám s vřelým uvítáním. „Jé, to jste vy! Dneska sama? A nějak brzo! Určitě přijděte i s kamarády. Klidně opět do rána, jen kvůli vám…“

            Šlapu nahoru k ubytovně, ale je setmělá. Nikde niko. Jsem tu první. Klíče nejsou na svém místě, dveře zavřené. Usedám na práh a zakoukám se do úplňku. V duchu se vracím k seníku, k sýci… Ze snění mě vytrhne zvuk motoru. První sovaři přijeli. V budově se shledávám s telefonem a nakonec i se všemi svými kolegy.

Text: Kateřina Ševčíková