Budko, budko, boudečko...

Za posledních pár dnů krajinu pokryla pěkná sněhová peřina, a tak dnes (tedy 18. 3. 2012) určitě nebude čištění a vyvěšování jen o budkách.  Chybí nám zkontrolovat poslední trasu mezi Mariánským údolím a Posluchovem, nu tak nezbývá nic jiného, než se pokusit se šesti budkami, žebříkem a dětmi nalisovat mezi všudypřítomné běžkaře do malého motoráčku. Zdařilo se a teď už se před námi otvírá zasněžený les kousek nad zmiňovanou obcí. Samozřejmostí je, že sníh na zemi zůstat ležet nemůže, létá vzduchem, někteří do něj padají, ale důležitý je výsledek. Ještě než GPS najde první budku, jsme mokří snad všichni. Teď ovšem přichází na řadu práce.  Naprosto rutinní sundávání se v zimě trošku mnění, a když si to neuvědomíte (jako třeba já), máte pořádný dárek v lepším případě na hlavě.  Už si přeci po několika letech vzpomínám - když nasněží, na budkách je bílá čepice, u budky 1 musím ovšem smutně konstatovat, že celou čepici mám za krkem. Pro příště si musím dávat pozor. Snadné sundávání prvního domku vystřídala potíž s druhým. Sníh je smeten, hřebík otočen, ale obydlí nejde nadzvednout! Zabydlel se tu brhlík a my dlouhé minuty svádíme boj s jeho stavebním uměním.  Pro tentokrát to odnesl dalekohled, hlína v něm zatuhne a co pak? Naštěstí toho přežil už hodně a taková maličkost, jako je zapadání od proslulé „malty“ ho v žádném případě ohrozit nemůže.  Nu, a tak pokračujeme dále pohádkovou krajinou se vtipnými, méně vtipnými nebo i trošku hořkými zážitky. Občas nad námi proletí káně, a když se zaposloucháte do pípání sýkorek, za nedlouho vás probere sprška ledového sněhu. Ale práce nečeká a mi po hře, kdy děti pojmenovávaly savce, pokračujeme v trase. Budky už máme skoro všechny vyvěšeny, skoro všechny obsazeny – ale problém! Kde je 15? Vypadá to špatně, šipka ukazuje doprostřed mýtiny, takže tady byla…Přecházíme koryto potoka a zjišťujeme, že s dalším vykáceným lesem zmizely i další naše budky. Svými křídly nám mávají krkavci a my ještě spěcháme do Posluchovské hospůdky. Ale rychle, vlak jede za chvilku! Nakonec ho stihly a ještě měli asi minutu čas! Osaměla jsem, a pomalu se šinu sněhem na vrcholek kopce. Za nedlouho slyším hašteření vrabců – vesnice je nedaleko. Rychle probíhám mezi mrskleskými domy a mé kroky míří do polí, protože po silnici si netroufám. Zběžně dalekohledem kontroluju skládku odpadů, ale vypadá, že je tam mrtvo. Stejně na to dnes nemám čas, takže racci někdy příště.  Sněhu je až po kolena a zanedlouho mám brodění plné zuby. Ale když už to chci vzdát – najednou nade mnou krouží jestřáb! Ani byste nevěřili, jak se dá v tomto terénu rychle běžet. A vyplatilo se – tito překrásní ptáci jsou tu dva. Nad zásypem sedí několik kání, opodál se klidně pasou srny a z křoví se na mě zlobí střízlík. Jak jen je tu krásně! Konečně se dostávám do údolí Vrtůvky. Zde se jde už pohodlněji, srny tu mají vyšlapané cesty. Připadám si, jako bych sem patřila. Nikdo se mě nebojí. I kvíčala, co má vždy se vším problém si mě jen změří pohledem a dál se věnuje bobulím na kalině. Vůbec mu nevadí ani to, že si o kousek vedle trhám také několik kuliček.  Po pár krocích narážím na tabuli, a když ji obejdu, tak tam stojí… Zákazy jsou přeci k tomu, aby se porušovaly, ne? A další milé překvapení – nová móda – v těchto končinách se zvěř přikrmuje sušenkami. To je ale milé zpestření dnešního jídelníčku. Nejlepší jsou ty s čokoládou. Ale čeká mě ještě dlouhá cesta, takže žádné zdržování. Teď už je koryto Vrtůvky zamrzlé, takže se můžu pustit na led. Jde se tu mnohem lépe. Stále mi to sice vyčítají všudypřítomní střízlíci, ale nenechám se od nich odradit. Cestu mi oživují kosi, občas na stromech visí jako baňky mlynaříci, nebo pod suchou trávou se tváří zajíček, že tam nikdy nebyl. Ale mrazy polevily a led taky všechno nevydrží. Naštěstí se namočím až téměř u konce své poutě. Právě když se mi před zraky objevují první štíty známých stavení, začíná se stmívat. Fouká západní vítr a teskně prozpěvuje v suchých větvích. Ale jaro je tady a zimu zahání nejen první zpěv koňader na našem krmítku.

P. S.: Omlouvám se za téměř měsíční zpoždění uveřejnění tohoto článku. Ale myslela, jsem, že už je navždycky ztracen mimo paměť počítače. Nu, a teď se mi vynořil přímo před zraky…

text:Kateřina Ševčíková