Bouře na Kotvici

Dusné a horké letní odpoledne, při sebemenším pohybu se rozlévají po těle drobné kapičky potu. Vystupujme ve Studénce, i vrabci čimčarají jen z povinnosti a špačci bez hlesu zevlují na špičce smrku. U staré železniční vlečky, směrem k rybníkům v okolí Kotvice, je příjemněji. Vysoké stromy skrývají dva poutníky nabalené až nad uši (akce Acrocephalus v Bartošovicích si žádá přivléct na zádech veliké závaží), svěže zelené netykavky alespoň pomyslně ovlažují. Jejich těžká, až nechutně přeslazená vůně omamuje všechny smysly.

Přecházíme přes útlý pruh kalně zbarvené Odry a už stojíme u nehybné hladiny dvou rybníků. Na jednom ocelově hladká voda bez jakékoli známky života, na druhém železná šeď s brčálově zelenými okraji rozbrázděná desítkami ptačích těl. Kotvice – jak jen ráda ji po tak dlouhé době vidím, srdce plesá. Blaženě se zaposlouchám do kvákotu divokých husí a pískání bahňáků. Oči však spočívají na mohutné hradbě mračen stojící nad Ostravou. Suší dlouho nebudeme.

Procházíme pod mohutnými duby. Nehybnost, naprosté ticho a vůně vody v hustém vzduchu předpovídá, že tu bude pořádně divoko. Jen jeden „popletený“ budníček jakoby pískal na poplach a varoval všechny, aby se skovali.

Přicházíme na hráz. Na snížené hladině chráněného rybníku pobíhají desítky bahňáků. Pokřikují štíhlouncí pisící, mezi nimi se ladně proplétají dlouhonozí vodouši (rozeznávám pouze vodouše bahenní a kropenaté, na víc mi nepostačují zkušenosti). Tu se před konipasa, který váhavě kmitá svým dlouhým ocáskem, vybatolí zavalitý kulík a zobákem prohrabává písčinu. Celé hemžení doplňují desítky čejek pyšně nosící své chocholky, ale i mnohem více jejich letošních mláďat, která již na jaře budou tak nádherná jako jejich rodiče a budou ozdobou našich polí. Mezi nimi se proplétají mladí a jakoby oškubaní racíčci spolu s ladnými a upravenými rodiči. Nad vším drží dozor obtloustlé husy, které si užívají posledních pár poklidných týdnů do začátku lovecké sezóny. Jen občas svým skřekem naruší idilku ladná volavka anebo prolétající kormorán. Na protějším rybníku ukazuje na obdiv své opeření roháč, v pozadí jako v houpací síti pospává hejno poláku s několika labutěmi.

Čekáme na bouři. Bezmoc a moc, netrpělivost a očekávání umocňuje mrtvý racek, jen tak se povalující po zemi. Začíná vát vítr, silnější a silnější. Hejno čejek se zvedá a kreslí ve vzduchu nádherné obrazce – opravdová ptačí bouře. Vichr přináší první kapky, zvedá ze země suché listí, rve ze stromů suché větve, později i zelené, převrací stromy. Krutě si pohrává s těly husí a čejek snažících se na poslední chvíli změnit stanoviště, pohazuje s nimi jako s papírovými draky.

Bouře sílí, obří kapky se změnili asi na centimetrové kroupy. Nemilosrdně bombardují doposud poklidnou vodní hladinu se stále pospávajícími chocholačkami. Z vyprahlé půdy se chvilku zvedá sloup prachu, stromy bolestně skučí. Jsme přikrčeni u stěny železné boudy, jen stěží se lepíme na stěnu, abychom příliš nenamokli. Ale to divadlo stojí za to, bouře bouří, nádherná scéna, kterou zahraje jen sama příroda. Déšť se obrací, potoky ledové vody stékají po těle. Koukám na hejno racků zápasících ve vzduchu se živlem. Na tvář se mi dostává blažený úsměv, v zádech mrazí. Nezdolná síla přírody se mi vpíjí až do konečků prstů… Naděje na výhru…

Déšť pomalu utichá. Z rozčesaného rákosu vyplouvá slípka s mláďaty. Na písčiny se navrací čejky a další bahňáci, aby opět prorýžovávali písek -  ne kvůli zlatu, ale potravě. Život na Kotvici se vrací do normálních kolejí, jakoby se nic nestalo. Jen poválené netykavky medově vonící ve svěžím vzduchu a několik vyvrácených stromů hovoří o vřavě, která tu ještě před pár okamžiky bujela. Ždímám copy, nahazujeme batohy a míříme se usušit do Bartošovic. Šťastná Kotvice, nespoutaná v bouři bouří….

Text: Kateřina Ševčíková