Bílá slepota

Konečně všední den, kdy nemusím do školy, a tak proč si nevyrazit do Tovačova! Ó, ptáci jedou až zítra, ale já v pátek musím absolvovat ne zrovna příjemný výlet do Prostějova. Tak tedy balím dalekohled už dnes a něco před sedmou nasedám do poloprázdného autobusu. Pomalu se rozednívá a v polospánku pozoruji, jak se nad poli všude válí hustá mlha. Jakoby někdo polil krajinu smetanou. Za oknem se míhají matné siluety dravců číhajících na kořist, ale tu káni rousnou tu asi šanci najít nemám. Vystupuji u benzinky a mířím na Hradecké rybníky. Zastavuje mě pán se slovy: „To jste přijala brzo, v tomhle stejně nic neuvidíte!“ Tvrdohlavě si stojím za svém, že přijet později nemá cenu. O to trpčeji se mi ukazuje pravda o pár metrů dál. Mlha přede mnou, mlha za mnou, mlha kam se podívám. Chtěla jsem se zkusit naučit určovat velké racky, ale jak, když je pomalu ani nevidím?

Tak co, kolik racků určíte?

I ten střízlík, co se zlobí metr ode mě, je už jakýsi zamlžený! Stojím na hrázi a připadám si, jako bych plavala ve šlehačce. Kousek za mnou se hráz ztrácí a kousek přede mnou zase objevuje, stejně jako náhle se ukázalo auto s myslivcem. Připadám si v této bílé slepotě nesmírně sama. Nikde vidět ani živáčka. Jsem ještě vůbec na Zemi, není to nějaký „jiný svět“? Chmurné myšlenky mi ještě zesiluje teskné krákání havranů. Občas děsivě do ticha zachroptá racek, a výjimečné štěknutí volavky se nepříjemně zarývá až do morku kostí.

,,Mléko" na hrázi

Jdu do předu a nevím kde jsem. Vidím jen pár metrů před sebe a pár za sebe. Neustále čekám onu ledňáčky oblíbenou vrbu, když tu – jako by mi někdo vrazil nůž do zad – šum letek velkého množství ptáků mě vyděsil a probral ze zamyšlení. To už jsem na Kříži? Přistihuju se, jak si na hlas několikrát opakuji větu: „Takhle ptáky zvedá jedině orel.“ Ano orel, orel, ale kde? Ten velký obrys je orel? Nebo racek, či volavka? Těžko říct, po pravici mi vylétá ledňáček, který jako modrý přízrak mizí v nekonečnu bílé tmy… Za křížem se kochám pohledem na pár labutí a první velké racky. Mám takový pocit, že smetana se mění v mléko a viditelnost se zvedá, takových 20, 30 metrů, to už je slušné. Po hrázi mě neustále doprovází více než stohlavé hejnko vrabců. Vždycky přede mě sednou na zem, a pak hned zase vzlétají. Je mi líto je pořád plašit, a proto sestupuji na dno vypuštěného rybníka. Půda je zmrzlá, naštěstí se vůbec nebořím. Snad nikdy tahle naše Země nebude vypadat takto, takto opuštěně. Nad rozpraskanou půdou se tetelí mráčky mlhy a nesčetné stopy vypadají, jako by byly staré několik set let. Znovu jsem se zamyslela, když tu jsem zakopla o mrtvou lysku… Na konci rybníku si připisuji hrdličky a hejnko strnadů rákosních. Když tu náhle cosi velkého leze rákosím. Asi jen srny… mířím zpět a mlha opět houstne. Zkusím Anín, třeba budu úspěšnější. Naštěstí je poměrně teplo, s tímto však naprosto nesouhlasí můj dalekohled. Opět zamrzl a odmítá spolupracovat. Už je to tu zas. Pro příště musím nabalit svoji starou, dobrou osmičku. Svačím na Kořenovském rybníce, když tu opodál vylétá samička morčáka! A za ní bažant. Jinak podobný scénář. Mlha…V aleji neustále pokřikují ledňáčci, zrovna když míjím strom, ve kterém bydlíval puštík. Spíše jen tak ze zvyku kouknu nahoru, a kdo to na mě nekouká! Do bílé tmy ospale mžourá puštík.

Puštík obecný v aleji

Očividně mu je moje nadšení více než jedno, a tak celá natěšená na potápku rudokrkou, přicházím ke břehům Anenské štěrkovny. Ovšem místo potápek mlha. Jan pár kachen, lyska a v dálce se vynořuje jako ve snu labutí silueta. Kolem mě poskakuje hejno mlynaříků – jak jsou krásní, a kdybych natáhla ruku, snad by mi na ni i vylezl – vůbec se nebojí. Už mě nudí řeči rybářů, a tak se vracím. Dřívějším autobusem se mi jet nechce, i když mám ruce poměrně promrzlé. Ale rychlá chůze ke břehům Kolečka mě prohřála, a dokonce se zvedá i mlha. Tak nějak jsem si to představovala – vracím se na racky na Hradecké rybníky. U sádek na mě čeká překvapení – já vidím! Vidím konec rybníka – konečně jsem se probudila z bílé slepoty…Již veseleji pokračuji ke Kříži.

Labutě v mlze

Mám čas tak zamířím opět do zadu na rybníky. Všude je plno racků a volavky, ale žádní kulíci, nic. Náhle se mi do zorného pole dostane velký obrys dravce.  Konečně orel… Zvedám dalekohled, ale moc mi to nepomůže, již tak dost promrzlými prsty jsem ho neprohřála a mám zaostřeno na blízko. Nicméně orel-král je dobře vidět i očima. Ještě dlouho hledím na stromy, za které zaletěl, jako bych čekala, že se opět vrátí. Teď se opakuje úplně to samé, co ráno. Stejná cest, stejní ptáci… akorát vidím! Na konci rybníku mě opět čekají sýkory. Modřinek a koňader je tu jako nasetých. Dnes jich mi je pomalu i líto. Kde se poděli ty jejich sebevědomé oči a neohrožené zobáky? Teď bázlivě poskakují po větvičkách, občas něco uzobnou a jejich pohled, jako by říkal: „zahřej mě“. Pomalu se vracím zpátky na Kříž, za hejnem racků. Malé rybička bezmocně se plácající v bahně je pro ně takový rychlý „fastfood“, takže není divu, že se jich tu nachází i více než pět set a k tomu ještě volavky, vrány a havrani. Stojím pod světlem v bouři racčích těl a jim to vůbec nevadí. Hlad je hlad. Užívám si to naplno, ovšem jen do chvíle, než přijíždí místní mládež. Racci jako mexická vlna vzlétají a usedají na bahnité dno rybníka. Dnes toho z ptáků už moc nebude. Pomalu padá mlha a já musím na autobus.

text a foto: Kateřina Ševčíková